RT Journal Article
SR Electronic
A1 Růžek, Vladimír
A1 Čechák, Tomáš
A1 Trojek, Tomáš
A1 Bártová, Hana
A1 Šefců, Radka
T1 Rentgenfluorescenční analýza pigmentů výmalby erbů ve znakovém sále Karla IV. na hradě Laufu u Norimberka
JF Průzkumy památek
YR 2019
VO 26
IS 1
SP 59
OP 72
DO 10.56112/pp.2019.1.04
UL https://pruzkumypamatek.cz/artkey/prp-201901-0004.php
AB Město a hrad Lauf bylo získáno pro Českou korunu v roce 1353 římským císařem a českým králem Karlem IV. smlouvou s Wittelsbachy. S dalšími místy a územím v Horní Falci bylo roku 1355 inkorporováno České koruně jako její vedlejší země. Do roku 1363 postupně vzniklo rozsáhlé území se 130 lokalitami se správním centrem v městě Sulzbachu. Hrad Lauf byl však v troskách, a proto byl v letech 1357-1360 znovu vystavěn na základech starého ministeriálního hradu, chránícího na ostrově říčky Pegnitz celnici a říční brod. V roce 1361 nechal císař Karel IV. jako král český vyzdobit v 1. patře hradu audienční síň 114 vytesanými a vybarvenými znaky. Stalo se tak pravděpodobně u příležitosti narození následníka trůnu syna Václava IV. 26. února v Norimberku. Erbovní galerie představuje konceptuálně vytříbenou reprezentaci České koruny v symbolice erbů zemí, knížat, církevních hodnostářů, měst, vysoké a nižší šlechty, reprezentující lenní vztahy a český královský dvůr. Ideovým svorníkem výzdoby a celého hradu je zde všudypřítomná svatováclavská ideologie v podobě zasvěcení hradní kaple a dvou svatováclavských skulptur nad branou a v erbovním sále. Sv. Václav byl tradičním patronem české země a království. Panství českého krále skončilo na Laufu v roce 1373, když Karel IV. zastavil část území v Horní Falci Wittelsbachům jako část úhrady za nově získané Braniborsko.Prostor erbovní síně byl od 40. let 19. století užíván jako kuchyně a od počátku 20. století zde byl umístěn úřad pozemkových knih s přístěnnými regály. Teprve tehdy došlo k částečné devastaci erbovní výzdoby. Erbovní galerie byla objevena pod nánosy vápenných nátěrů v roce 1934 městským archivářem v Laufu Augustem Rebmannem. V roce 1938-1940 byl sál vyklizen a odborně restaurován norimberskou firmou malíře F. Wiedla. Došlo k očistění stěn a erbů. Na erbech byly odkryty významné zbytky původní středověké barevné heraldické výmalby. Památkově částečně rehabilitovaná místnost sloužila až do 80. let jako zasedací síň soudu. Poté byla uvolněna a zpřístupněna turistům. V roce 2014 byla erbovní galerie v souvislosti s připravovanou plnou rehabilitací gotických sálů hradu znovu restaurátorsky ošetřena částečnou barevnou rekonstrukcí erbů. Plochy štítů a erbovních figur byly citlivě doplněny příslušnou barvou tak, aby ji bylo možno odlišit od zbytků původní barvy, odkryté v roce 1940. Kde se barva nedochovala vůbec, nebyla nově doplňována.Až dosud se mělo za to, že devastace erbovního sálu (Wappensaal) zabílením stěn započala již po roce 1504, kdy byl Lauf dobyt městem Norimberk a kdy sál přestal mít reprezentativní funkci. Revizí literatury, obrazových a psaných pramenů, týkajících se stavebních úprav v hradu a změn účelu využití prostor bylo prokázáno, že nejméně do konce 1. třetiny 19. století zůstávaly erby nedotčeny v původní barevnosti. Degradace sálu započala až okolo roku 1840 jeho adaptací na kuchyni.Původní středověký stav barevnosti erbů byl zkoumán pomocí rentgenfluorescenční analýzy pigmentů (XRF). Byly rozpoznány středověké pigmenty: suřík (Pb3O4, minium), rumělka (HgS, cinobr) a červený okr [FeO(OH), goethit; Fe2O3, hematit] pro červenou; azurit [Cu(OH)2. Al2O3] pro modrou; pravděpodobně lampová čerň a révová čerň pro černou; žlutý okr (FeO(OH) goethit; Fe2O3. n H2O limonit), olovnato-cíničitá žluť (Pb2SnO4), směs železitých oxidů s masikotem (PbO olovnatá žluť, žlutý suřík, klejt) pro žlutou; svatojánská běloba (CaCO3), olovnatá běloba [2PbCO3. Pb(OH)2 kremžská běloba, cerusa] pro bílou. Přicházejí však i novodobé pigmenty, které svědčí o tom, že znaky byly v novověku opravovány respektive doplňovány: pro modrou kobaltová modř (CoO. Al2O3), připravena v roce 1775 a jako umělecký pigment zavedena 1802; též smalt (CoO. As2O3) užívaný po roce 1540. Pro černou možná marsova čerň (FeO. Fe2O3, magnetit) užívaná od počátku 18. století. Pro bílou je doložena zinková běloba (ZnO, čínská běloba), jejíž použití začalo 1834.Barevnost erbů nebyla měněna od původního viditelného stavu, pouze barvící prostředky byly užívány dobově aktuální. Analýzou pigmentů bylo prokázáno, že nebylo užito jiné barevné škály, než která byla i ve zbytcích na erbech viditelná. Není tedy možné původní barevnost erbů korigovat zjištěním jiných barev, byť jen v nepatrných zbytcích. Tam, kde se barvy vůbec nedochovaly a zůstal pouze holý pískovec, se nepodařilo zjistit ani náznaky původní barevnosti. Tato zjištění mají velký význam pro určení původní fixní barevnosti erbů, která často neodpovídá soudobým zvyklostem při barevném zobrazování erbů. Zvláště je to patrné při zobrazování bílé (heraldicky stříbra), která je velmi často umístěna do pole štítu nebo figury, kam podle heraldických zvyklostí patří žlutá barva (heraldicky zlatá). Tak je to v případě erbu arcibiskupství pražského, biskupství litomyšlského, erbu knížat opolských, Vartmberků, Šternberků a v jiných znacích. Tyto nesrovnalosti jsme se dříve pokoušeli vysvětlit "vyblednutím" žluté, nebo, jak předpokládala D. Menclová (1985), tím, že následné vápenné přemalby žlutou barvu "vypily". To ovšem není možné, protože na jiných místech žlutá, byť v malém množství, zachována byla. Kresebné kopie erbovního sálu, vzniknuvší asi v polovině 16. století (např. tzv. Nürnberger Papierblatt uložený v Staatsarchiv Nürnberg, Rep. 321 - 2 Wappensammlung, Nr 520) jasně dokládají původní barevnost se všemi heraldickými chybami. Znamená to, že tvůrce v roce 1361, který vybarvoval vytesané znaky, měl předpis, který buď z neznalosti neodpovídal přesně soudobé heraldické realitě, nebo vybarvování popletl, protože jej konal mechanicky bez důvěrné znalosti heraldických reálií. Je pravděpodobné, že po vytesání znaků přistoupilo k jejich vybarvení více řemeslníků, z nichž každý měl za úkol použít jen jednu jemu určenou barvu, kterou postupně vybarvoval části různých erbů. Vzájemná nekoordinovanost vedla k heraldickým chybám.Též je již zřejmé, že na erbech bylo užito více druhů jedné barvy, a tedy lze vyvozovat, že erby vybarvovalo postupně více řemeslníků v různých obdobích. Je přitom pozoruhodné, že ztvárnění erbů z hlediska erbovních figur, ať obecných nebo heroldských, bez ohledu na jejich vybarvení, je ve všech případech naprosto přesné a kamenicky (heraldicky) vysoce kvalitní. V tomto ohledu byl tedy předpis zobrazení bezchybný.Potvrdilo se, že barvy bílá a žlutá nebyly vytvořeny imitacemi skutečných heraldických kovů stříbra a zlata, jak hypoteticky uvažoval autor Zdeněk Měkota (1988). Tento názor vychází z mylné představy, že zlatá a stříbrná byla v heraldice nástěnného malířství vytvářena skutečnými kovy nebo jejich imitacemi. Ty se mohly užívat výjimečně při tvorbě luxusních artefaktů, kterými ale laufské znaky nebyly. Nelze je například srovnat s exklusivním provedením erbů světců z panovnických rodů na portrétních deskových malbách Mistra Theodorika v kapli sv. Kříže na Karlštejně.Též bylo zjištěno, že vytesané znaky nebyly opatřeny základovou vrstvou a teprve poté vymalovány. Vybarvení probíhalo přímo na kámen. Podmalba nebyla zjištěna. Je to dokladem toho, že se při výzdobě sálu postupovalo účelně rychle.Závěry týkající se vyhodnocování použitých pigmentů mají však svá omezení daná skutečností, že měření byla prováděna spektrometrem již na restaurátorem opravených znacích, kde i přes veškerou snahu odlišit místa odkrytá v roce 1938/1940, od míst restaurovaných v roce 2014, mohlo dojít ojediněle ke kontaminaci barev z obou časových úseků.